Právě jsi otevřel(a) stručného průvodce osobnostmi swingu a jazzu. Pokud jsi četl(a) úvodní článek Začínám poslouchat jazz a swing – tipy kde a co hledat, už víš, že tě chceme vtáhnout do světa swingu a přesvědčit tě, že si myslíš, že potřebuješ, teda vlastně chceš si udělat svůj vlastní playlist oblíbené hudby!
V odkazech najdeš různorodou hudbu – nejen skladby, které bys slyšel na tančírnách.
Z USA se poprvé přesouváme na starý kontinent. I v Evropě se hrál jazz a swing! V západních okupovaných zemích byla během válečných let omezení týkající se hudby o něco mírnější než v samotném Německu a jazz se tu tak hrál o něco volněji. Nahrávky, které zde vznikaly, se v zemích původu mohly šířit volně, ačkoliv v Německu se prodávat nesměly. I když evropský jazz nedosahoval takového věhlasu, některá jména přesto vyčnívala a stala se celosvětově známými. Když uslyšíte gypsy jazz a když zazní ďábelsky rychlá, nebo naopak tklivě pomalá kytara, můžete si být např. téměř jisti, že vám hraje Django Reinhardt.
Jméno tohoto belgického romského kytaristy zná většinou i ten, kdo se o jazz výrazně nezajímá. Ve Francii, kde prožil většinu života, je jeho hudba symbolem předválečné elegance, francouzské nonšalance a temperamentu … prostě klasa. Na druhou stranu se o Djangovi říká, že to byl nepředvídatelný a nedisciplinovaný génius a že spolupracovat s ním bylo nesmírně těžké. Osobně si troufáme dodat, že alespoň nějakou disciplínu v sobě mít musel, vzhledem k tomu, že v roce 1928 ztratil po požáru karavanu hybnost dvou prstů levé ruky (jak je patrné na fotce), ale i přesto se stal kytarovým virtuosem par excellence!
Reinhardt se vůbec zasloužil o rozvoj kytary jako sólového nástroje v jazzové hudbě. Kytara v jeho rukou hrála dlouhé improvizované linky a často v extrémně rychlém tempu. Do té doby měla především roli rytmického doprovodu.
Francouzskému jazzu se stal osudovým rok 1932, kdy skupina nadšenců tohoto hudebního stylu založila v Paříži Le Hot Club de France. Spolek vydával vlastní časopis a vedle dalších klubových činností uvedl v roce 1934 také vlastní jazzové kvinteto v poměrně netradičním nástrojovém složení – housle, tři kytary a basa. Jedním z těch kytaristů byl Django a právě zde se setkal s neméně geniálním houslistou Stephanem Grappellim. Od té doby se z Reinhardtovy kytary a Grapelliho houslí stává nerozlučné duo. Kromě válečných let, která Grappelli přečkal v Británii, hráli téměř výhradně spolu. Pro posluchače měli přímo elektrizující energii a v době, kdy se svět jazzu hromadně vezl na vlně big bandů, přišli s něčím úplně jiným – temperamentním, minimalistickým a přesto uhrančivým. Oba také výrazně ovlivnili budoucí jazzové kytaristy i houslisty, protože svoje nástroje používali velmi originálně – Djangovo postižení ruky ho např. nutilo hrát nezvyklé harmonie, na které by s plně funkční rukou možná nikdy nepřišel. Možná…
Válečná léta, která strávil Reinhardt v narůstajícím strachu o život kvůli svému romskému původu, se nedávno stala tématem filmu Django.
HUDBA DJANGA REINHARDTA
Nostalgické okénko úvodem, ale to už všichni zasvěcení určitě ví – na jeho hudbě byl postaven soundtrack k legendární hře Mafia: the City of Lost Heaven! Určitě pár písniček z ní v playlistu poznáte.
Django Reinhardt je jeden z těch jednodušších, na koho si můžete vytrénovat ucho. Souhra tří kytar je dosti nezvyklá (tím spíše, když hrají pospolu jen s basou a houslemi) a jeho sóla už jsou pak jen pojistkou, že jste se opravdu trefili. Rytmus doprovodu těchto kytar je taky trochu nezvyklý oproti big bandu. I v nahrávkách jiných (větších) kapel, než byl Quintette du Hot Club de France, kytara nezvykle trčí oproti klasickému big bandu.
Kdo má trochu bystřejší ucho, může ze zvuku také poznat, že Django nehrál na klasickou jazzovou kytaru, ale na gypsy kytaru, která jeho stylu dodala charakteristický zvuk.
