Právě jsi otevřel(a) stručného průvodce osobnostmi swingu a jazzu. Pokud jsi četl(a) úvodní článek Začínám poslouchat jazz a swing – tipy kde a co hledat, už víš, že tě chceme vtáhnout do světa swingu a přesvědčit tě, že si myslíš, že potřebuješ, teda vlastně chceš si udělat svůj vlastní playlist oblíbené hudby.
V odkazech najdeš různorodou hudbu – nejen skladby, které bys slyšel na tančírnách.
Dnes bychom vám rádi představili jméno, které je neodmyslitelně spjato se swingem válečných let. Kapelníka a pozounistu v uniformě, který dovezl přes oceán zábavu americkým vojákům na frontě, jste určitě znali ještě dřív, než jste začali tančit. Glenn Miller je prostě stálice a ikona. Bylo tomu tak na přelomu 30. a 40. let, kdy trvale okupoval špičky hudebních žebříčků, a je tomu tak stále (vsadíme se, že v každém pořádném americkém jukeboxu byste jeho songy a nahrávky našli dodnes). A abychom jednou provždy ukončili vaši životní nejistotu, v čem že se pozoun liší od trombónu, tak … ANO, liší se názvem!!! Jinak se jedná o stejný nástroj, název trombón pochází z latiny, zatímco pozoun z němčiny.
Hlavní léta Millerovy hudební kariéry se odehrály jako ve zrychleném tempu. Ještě v polovině 30. let hrál v orchestru bratrů Dorseyových, ale už v roce 1937 založil svůj první band a v roce 1939 už se svou kapelou hrál v newyorském sále Glen Island Casino. Díky tamním rozhlasovým přenosům se brzy stal také velmi slavným. Ve stejném roce nahrál hned dva ze svých největších hitů – In the Mood a Moonlight Serenade, která se stala znělkou jeho orchestru. Říká se, že na posluchače měla účinek Pavlovova reflexu, jakmile ji orchestr začal hrát, obecenstvo šílelo. Na začátku 40. let Miller svou popularitu ještě prohloubil tím, že i s kapelou hrál v později slavných filmech – Orchestra Wives, ale především v Zasněžené romanci (v originálu nese film název Sun Valley Serenade a pokud jste ho ještě neviděli, doporučíme vám ho hned o příštích Vánocích … a nebo klidně hned, Sonja Henie tam krásně bruslí a počasí tomu chvílemi také skoro napovídá…).
V roce 1942 ve světle světových událostí Miller svou kapelu na vrcholu slávy rozpustil a vstoupil do armády, kde sestavil the Army Air Force Band. S ním bavil americké vojáky doma i v zahraničí. Fotky, na nichž v uniformě řídí armádní orchestr, nebo sám hraje, jsou ikonické a ke Glennu Millerovi neodmyslitelně patří. V prosinci 1944 Glenn Miller sám odlétá na další vystoupení do Paříže, orchestr ho má teprve následovat. Letadlo ve špatném počasí během cesty beze stopy zmizelo a trosky letadla nebyly nikdy nalezeny.
Glenn Miller stihl po sobě za těch pár let zanechat neuvěřitelný hudební odkaz. I když pro mnohé těžko uchopitelný – někdy se zdá na jazz až příliš pompézní a uhlazený, někdy snad na notu přesné hraní nemá ten správný švih, pro někoho je Glenn Miller už rozkročený na křižovatce mezi jazzem a masově přístupnější pop music. Co ale Millerovi rozhodně nemůže nikdo upřít je velmi originální a okamžitě rozpoznatelný zvuk. Zvuk, který kapelu odlišoval od všech ostatních, Zvuk, který Miller léta hledal a který pro něj byl natolik důležitý, že z něj potom záměrně udělal svou značku, která seděla jako … no, my bychom vám to řekli, ale vy byste řekli, že jsme vulgární. Miller úplně překopal tradiční složení swingového big bandu – hlavní melodickou roli svěřil klarinetu s tenorsaxofonem, který nechal hrát unisono melodickou linku a podpořil je dalšími 3 saxofony a 4 pozouny a k tomu samozřejmě 4 trubky. Když s tím nápadem Miller přišel, všichni si mysleli, že z toho bude jen neuvěřitelný plechový rachot. Místo toho ale dosáhl neuvěřitelné kombinace.
Poměrně brzy, v roce 1954, se Millerův život dočkal i cesty na filmové plátno. Příběh Glenna Millera (Glenn Miller Story) zachytil nejen život předčasně zesnulé hvězdy, ale taky řadu Millerových originálních aranžmá. Film dokonce získal Oscara za zvuk a nominace za hudbu a scénář. Hrají v něm i skutečné jazzové hvězdy – Louis Armstrong, Gene Krupa a Barney Bigard.
HUDBA GLENNA MILLERA
Výčet písniček a alb protentokrát nechám skromný. Pravdou je, že oproti předchozím legendám toho nestihl nahrát zdaleka tolik a nedožil se ani vynálezu dlouhohrající desky (i když dlouhohrající desky už existovaly a ti nejpopulárnější interpreti si mohli dovolit nahrát neuvěřitelných 5 minut záznamu na jednu stranu!).
Míša už nadhodila „zvuk Glenna Millera“, v lyričtějších skladbách byste ho poznali právě díky sametovému zvuku hlavního klarinetu, který doprovází čtyři saxofony (jako dobré vodítko je Moonlight Serenade). V éře Army Air Force Band je doplnily ještě smyčce. Swingovky se poznávají už o něco hůř, ale přeci i tam je nějaké vodítko – pokud se do některých vyčištěných nahrávek zaposloucháte pozorně, může vám přijít, že mají mnohem mohutnější zvuk, než ostatní kapely, což je tím, že orchestr měl o jeden saxofon a jeden až dva trombóny navíc oproti ostatním big bandům. Pokud má skladba ještě válečnou tématiku, je to jasné.
Hlavně ale nezapomeňte, že Glenn Miller je mnohem víc, než jen In The Mood, American Patrol nebo Pennsylvania 6-5000, což ale asi navěky zůstane jeho údělem. Zná ho skoro každý, ale málokdo jde dál než za tyto a podobné skladby z alba „The Best Of…„.
IKONICKÉ SKLADBY
American Patrol
Chattanooga Choo Choo
In The Mood
Moonlight Serenade
Pennsylvania 6-5000
St. Louis Blues March
A String of Pearls
Tuxedo Junction
Mix Glenna Millera
Glenn Miller (1940) – takový normální ples
BBC Propaganda Broadcast – „čistá americká taneční hudba“ pro německé vojáky na frontách, našli byste samozřejmě i hromadu „normálnách“ broadcastů
